Přesně takhle reagovala má kamarádka na velkolepý výrok jejího přítele o tom, že jednou jí možná nějaké to auto z bazaru pořídí… já se tomu nebohému chlapci divím, že si vůbec takový blábol dovolil vypustit. Jako kdyby ji neznal.

Aneta je totiž velmi náročná mladá dáma a jen tak něco ji tedy neuspokojí. Svou budoucnost vidí jasně. Její muž je od toho, aby zabezpečil rodinu (rozumějte, uspokojil všechna Anetina přání). Na její obranu musím dodat, že nepotřebuje zas takové výstřelky jako vlastní ostrov či výlety na Měsíc, ale taková kabelka od Luise Vuitona a pořádně drahé auto je prostě nutnost. S oblibou prohlašuje, že její vysněné povolání je být zelenou vdovou, pěkně by se prý starala o domácnost, o dětičky, vařila by …no hotová Stepfordská panička. Manžel by prý ani doma moc být nemusel, hlavně ať vydělává, ona si vystačí sama, smutno jí prý tedy rozhodně nebude, budou přece děti (nejlépe kluk a holčička, rozhodně ne dvojčata) a taky nějaké to domácí mazlítko, nejspíš bišonek, popřípadě čivavka.

Aneta má jasno a jinou variantu si odmítá připustit. Po výroku o autu z bazaru se málem obsypala. Zuřivě koulela očima, lapala po dechu a pak se do toho dala. Hysterickým pištivým hlasem vysvětlovala svému příteli, že si rozhodně chce své auto prosedět a proprdět sama, nehodlá riskovat, že se v té kraksně něco pokazí a ona zůstane trčet někde v pustině, nebo se dokonce kvůli té závadě někde rozmydlí. Vyjmenovala alespoň milion důvodů, proč musí mít auto nové a tak přítele vyděsila, že bylo po lásce, ale ne nadlouho. Teď už jsou zase spolu. Aneta dál básní o jejich krásné budoucnosti, on jí v té utopii pro dobro všech nechává rochnit, s nadšením poslouchá její zběsilé plány, přitakává jí, o autobazaru mlčí a jsou spolu šťastní.